Průměrná globální teplota na Zemi je asi 15 °C díky přirozenému skleníkovému efektu, který planetu ohřívá zhruba o 33 °C oproti stavu bez něj. V období před průmyslovou revolucí, tedy před rokem 1850, byla teplota zhruba o 1,1–1,2 °C nižší než v současnosti, zatímco během poslední doby ledové před 20 tisíci lety byla o 4–6 °C nižší, což způsobilo rozsáhlé zalednění a změny v ekosystémech. Současné rychlé oteplování vede k tání ledovců, zvyšování hladiny oceánů a častějším extrémním jevům, jako jsou vlny veder, sucha, povodně či vichřice, které významně ovlivňují přírodu i lidskou společnost.

Tání permafrostu významně ovlivňuje klimatický systém, protože v promrzlé půdě jsou uloženy obrovské zásoby organického uhlíku. Při oteplování se rozkládají a uvolňují do atmosféry ve formě oxidu uhličitého a metanu, který je mnohonásobně účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Rostoucí koncentrace těchto plynů zrychluje globální oteplování a vytváří nebezpečnou zpětnou vazbu. Čím více permafrost taje, tím více emisí uniká a tím rychleji se klima mění. Kromě toho dochází k častým sesuvům půdy, narušování staveb a infrastruktury, ke vzniku kráterů po výbuších kapes plynu a k rozsáhlým změnám v arktických ekosystémech.

K největším producentům skleníkových plynů patří Čína, Spojené státy, Indie, Evropská unie a Rusko. Čína dominuje zejména kvůli výrobě elektřiny z uhlí a rychlému rozvoji průmyslu. Spojené státy mají vysoké emise především v důsledku obrovské spotřeby energie a náročného životního stylu. Indie se řadí mezi velké emitenty hlavně kvůli své populaci, avšak v přepočtu na jednoho obyvatele má z těchto regionů několikanásobně nejnižší emise. Celkově nejvíce emisí vzniká tam, kde je vysoká spotřeba, konzumní životní styl, nadměrné cestování a nebo přetrvává silná závislost na fosilních palivech.

Největším zdrojem skleníkových plynů v EU je energetika, zejména spalování fosilních paliv při výrobě elektřiny a tepla, která dlouhodobě tvoří přes čtvrtinu emisí. Významný podíl mají průmyslová odvětví, jako výroba cementu, oceli či chemikálií, dále zemědělství s emisemi metanu a oxidu dusného a také doprava, zejména silniční a letecká. Stále větší vliv má i spotřební chování, oděvní průmysl, elektronika a další zboží zatěžují klima svou výrobou, přepravou i krátkou životností. Rostoucí spotřeba a nadprodukce proto zdůrazňují nutnost udržitelnosti.

Klimatická změna vede k vydatnějším srážkám z několika důvodů. Teplejší atmosféra zadrží více vodní páry, asi o 7 % na každý stupeň Celsia. Když pak dojde ke kondenzaci, spadne větší množství vody v kratším čase. Zároveň stoupá teplý vzduch vzhůru, což podporuje vznik silných bouřek a lijáků. Dlouhodobé oteplování narušuje obvyklé proudění mezi polárními a tropickými oblastmi, takže déšť setrvává nad jedním místem déle než dříve. Teplejší oceány navíc zvyšují odpařování. Výsledkem jsou častější přívalové deště a extrémní povodně.

Sucho patří k největším hrozbám pro zemědělství, protože nedostatek srážek způsobuje vysychání půdy, zpomaluje růst rostlin a vede ke ztrátám úrody. Na celém světě spoléhá téměř 1,3 miliardy lidí na zemědělství jako na hlavní zdroj příjmů, a proto dlouhá období sucha ohrožují jejich obživu i potravinovou bezpečnost. V České republice se sucho nejvíce projevuje na jižní Moravě a v Polabí, kde snižuje výnosy hospodářských plodin. Postihuje ale i lesy, které oslabuje a činí náchylnějšími k šíření kůrovců, snižuje hladinu podzemních vod a ohrožuje zdroje pitné vody. V kombinaci s vyššími teplotami navíc přináší zdravotní rizika a zvyšuje nebezpečí požárů.

Časté nízké sečení trávníků během suchého léta škodí květinám i živočichům. Krátce posečená plocha nedá rostlinám čas vykvést a vysemenit, mizí květy s nektarem pro včely, čmeláky a motýly. Povrch se navíc rychleji vysušuje a ubývá i úkrytů pro brouky, ježky nebo obojživelníky, kteří potřebují vyšší trávu nebo listí. Výsledkem je méně potravy i méně míst k rozmnožování. Pomůže ponechat pásy nesečené, sekat až po odkvětu nebo vysadit květnaté ostrůvky, tím se zachová vlhkost, potrava i úkryty pro malé i větší živočichy.

Mulčování je položení vrstvy materiálu, například suché trávy, slámy, štěpky nebo listí, na povrch záhonu. Mulč působí jako tepelná i vlhkostní izolace, snižuje přímé ohřevy povrchu sluncem, zpomaluje výpar vody a vyrovnává denní teplotní výkyvy v povrchové vrstvě půdy. Organický mulč se postupně rozkládá, uvolňuje živiny, zlepšuje strukturu půdy a podporuje půdní organismy, čímž zvyšuje obsah humusu a schopnost zadržet vláhu. Dále omezuje erozi, snižuje povrchový odtok po dešti a zvyšuje odolnost porostů při vlnách veder i dlouhodobém suchu.

Mokřady patří mezi nejohroženější biotopy v České republice. Od 18. století jich u nás zaniklo více než 80 % v důsledku odvodňování, intenzivního zemědělství a zástavby. Přitom představují nepostradatelnou součást krajiny, fungují jako přírodní houba, která vyrovnává extrémy sucha i nadměrných srážek, a zároveň jsou významnou zásobárnou uhlíku, čímž napomáhají zmírňovat dopady klimatické změny. Mokřady poskytují útočiště tisícům druhů rostlin a živočichů, z nichž mnohé jsou na nich zcela závislé. Patří k nim zejména obojživelníci, například ropucha, kuňka či čolek. S úbytkem mokřadů mizí i tito živočichové, voda z krajiny rychle odtéká a okolí se více přehřívá.

Modrozelená infrastruktura je propojení přírodních a adaptačních technických prvků ve městech, které podporují udržitelné hospodaření s vodou, zlepšují mikroklima a přispívají k adaptaci na změnu klimatu. Spojuje zeleň, parky, stromy či zelené střechy s vodními prvky, jako jsou vodní plochy, retenční nádrže nebo dešťové zahrady. Jejím cílem je zlepšit kvalitu života obyvatel, podpořit biodiverzitu a zajistit udržitelné hospodaření s vodou. Zároveň zmírňuje efekt tepelného ostrova, ochlazuje prostředí, zachycuje prach a CO₂, zadržuje dešťovou vodu a snižuje riziko povodní. Pomáhá městům lépe zvládat horká léta, sucha i přívalové srážky a přispívá k jejich větší odolnosti vůči klimatické změně.

Opylovači, jako jsou včely, čmeláci a motýli, mají klíčový význam pro ekosystémy i zemědělství, až 75 % světových plodin závisí alespoň částečně na jejich opylení. Klimatická změna ale narušuje jejich životní cykly, mění teplotu, srážky i dobu kvetení rostlin. Výsledkem je posun výskytu druhů, úbytek potravy a snížení populací. Extrémní sucha, vlny horka i pesticidy zvyšují stres a úmrtnost opylovačů, což ohrožuje nejen biodiverzitu, ale i produkci potravin, na níž je lidstvo přímo závislé.

Podpora nákupu lokálních potravin má mnoho výhod, které prospívají nejen jednotlivci, ale i celé společnosti. Lokální potraviny jsou čerstvější, chutnější a mají vyšší výživovou hodnotu, protože necestují tisíce kilometrů a nejsou sklizeny předčasně. Kratší doprava znamená menší uhlíkovou stopu a tím i menší zátěž pro životní prostředí. Nákupem od místních farmářů a výrobců zároveň podporujeme regionální ekonomiku, pracovní místa a tradiční zemědělství. Peníze zůstávají v regionu, posiluje se soběstačnost a odolnost vůči krizím. Lokální potraviny také pomáhají udržovat pestřejší krajinu a posilují vztah lidí k místu, kde žijí.

Hlavní příčinou zesilování skleníkového efektu jsou emise skleníkových plynů, které vznikají při spalování uhlí, ropy a zemního plynu, ale také v dopravě nebo při průmyslové výrobě. Mezi nejvýznamnější plyny patří oxid uhličitý, metan, oxid dusný a HFC (hydrofluorouhlovodíky používané například v chladicích a klimatizačních zařízeních). Tyto látky vytvářejí v atmosféře vrstvu, která zadržuje teplo, a způsobují postupné oteplování planety. Čím více fosilních paliv lidstvo spaluje, tím vyšší je koncentrace těchto plynů a tím rychleji se mění klima. Omezení emisí je proto nezbytné a dosáhnout se dá rozvojem obnovitelných zdrojů energie, šetřením energií nebo podporou hromadné dopravy.

Uhlíková stopa vyjadřuje celkové množství skleníkových plynů, které vznikají lidskou činností. Započítává se sem doprava, spotřeba elektřiny, výroba potravin, oblečení i dalších výrobků. Čím vyšší stopa, tím větší vliv na změnu klimatu. Tento ukazatel je důležitý, protože umožňuje porovnávat dopad různých aktivit a ukazuje, kde lze emise snížit. Každý člověk může svou stopu ovlivnit například volbou šetrnější dopravy, úsporou energií nebo omezením plýtvání.

Letecká doprava zanechává největší uhlíkovou stopu na osobu, protože letadla létají na palivo vyráběné z ropy, které se nazývá kerosin. Spalováním tohoto paliva vzniká velké množství oxidu uhličitého a dalších látek, které přispívají k oteplování planety. Emise se uvolňují ve vyšších vrstvách atmosféry, kde mají ještě silnější účinek. Letadla spotřebují obrovské množství energie na každý kilometr letu, a proto je jejich vliv na klima mnohem výraznější než u aut nebo vlaků. Největší zátěž představují dlouhé mezikontinentální lety. Proto se doporučuje hledat alternativy, například využívat na kratší vzdálenosti železnici nebo hromadnou dopravu. Omezení leteckých cest patří mezi důležité kroky ke zpomalení klimatické změny.

Lesy a další dřeviny (např. stromy v parcích, aleje, remízky, keře) pomáhají zmírňovat dopady globálního oteplování, protože pohlcují oxid uhličitý (CO₂) z atmosféry a ukládají ho do své biomasy. Tím snižují množství skleníkových plynů v ovzduší. Ochlazují okolní prostředí, vytvářejí stín, odpařují vodu z listů a udržují vyšší vlhkost vzduchu. Stromy zároveň zachycují prach a znečišťující látky, chrání půdu před vysycháním a přehříváním a udržují příznivé mikroklima. Lesy a dřeviny tak fungují jako přirozená klimatizace krajiny a pomáhají zmírňovat projevy globálního oteplování.

Sluneční, větrná, vodní a geotermální energie patří mezi obnovitelné zdroje energie, protože se na rozdíl od fosilních paliv nevyčerpají a lidstvo je může využívat neustále. Při výrobě elektřiny ze slunečních panelů ani z větrných turbín nevznikají skleníkové plyny, které zvyšují oteplování planety. Tyto zdroje představují čisté a udržitelné řešení vhodné pro budoucnost. Aby byly opravdu účinné, je nutné stavět větrné turbíny v oblastech, kde fouká dostatek větru. Pro výběr těchto míst existují speciální mapy. Stejně tak solární panely mají smysl tam, kde je dostatek slunečního záření. Správné umístění zajišťuje jejich dlouhodobou funkčnost a vysoký přínos pro ochranu klimatu.

Snižování dopadu globálního oteplování vyžaduje změny v tom, jak využíváme energii, půdu i přírodní zdroje. Obnovitelné zdroje energie, jako je vítr, slunce nebo voda, pomáhají nahradit spalování uhlí a ropy. Výsadba stromů a rozvoj zelených ploch ve městech ochlazuje prostředí, zadržuje vodu a podporuje biodiverzitu. Přírodní zahrady a tůně navíc posilují schopnost krajiny zadržovat srážky a chrání před suchem i povodněmi. Každý z těchto kroků přispívá k nižším emisím a zdravějšímu prostředí, zatímco rozšiřování dopravy na fosilní paliva a intenzivní chov dobytka patří mezi hlavní zdroje emisí skleníkových plynů.

Teplejší voda zadržuje méně kyslíku, čímž se zhoršují podmínky pro ryby, obojživelníky i bezobratlé. Při nedostatku kyslíku se snižuje jejich aktivita, vitalita i schopnost přežít. Dlouhodobě zvýšená teplota vede k hromadným úhynům ryb a k narušení celého potravního řetězce. Nedostatek kyslíku ovlivňuje také koloběh živin a podporuje přemnožení sinic, které dále zhoršují kvalitu vody. Oteplování vodních ploch mění prostředí tak, že zanikají úkryty a ubývá potravy pro vodní živočichy. Některé druhy jsou nuceny migrovat do chladnějších oblastí nebo do hlubších částí vodních nádrží, kde ještě naleznou vhodné podmínky. Tyto změny oslabují stabilitu vodních ekosystémů a snižují jejich schopnost přizpůsobit se probíhající klimatické změně.

Přírodní zahrady představují vyvážený prostor, kde se voda, půda i vegetace vzájemně doplňují. Díky pestré skladbě rostlin, propustným povrchům a nepřítomnosti chemických látek dokážou zadržovat dešťovou vodu přímo v místě a omezují její rychlý odtok do kanalizace. Stromy a keře vytvářejí stín, snižují teplotu v okolí a zlepšují mikroklima. Různorodé rostliny zároveň podporují výskyt hmyzu, ptáků i drobných savců, čímž zvyšují biodiverzitu. Půda v přírodní zahradě se díky organickým zbytkům a přirozenému rozkladu stává úrodnější a lépe zadržuje vláhu. Takové prostředí napodobuje přirozené ekosystémy, pomáhá ochlazovat městské oblasti a zlepšuje schopnost krajiny odolávat dopadům sucha i extrémních srážek.